18. 3. sobota: Fes - Marrákeš

V 5.40 už sedíme ve vlaku. Kupé je prázdné až do Casablanky, takže se můžeme natáhnout přes tři sedačky a spát. V Marakéši jsme ve 12.30, je chladno. Dáváme si dva džusy a zeleninovou placku na hlavní ulici za 35 Mad. Hledáme zastávku autobusu. Kolemjdoucí Maročan si všimne, že se podezřele rozhlížíme a posune nás o pár metrů jinam, kde skutečně zastaví bus L5. Za pár minut opět vyhlížíme výstupní zastávku, která by tu někde měla být a není. Na požádání nám řidič zastavuje kousek za semaforem a propustí nás z přepravy. V Riadu Lallla Kithy se převléknem do lehčích oděvů a jdeme trochu za kulturou. Máme v plánu si dát kávu a dobít telefony v Bacha kafe v zahradě u Bacha muzeum, ale vstup do zahrady je součástí prohlídky a na místo v kavárně se prý čeká 2 hodiny. Tak to nechcem. Opět jsme pohlceny tržištěm. Tentokrát je to opravdu turistická záležitost. I tak se shodujeme, že se nám to neochodí. Zase koukáme na lampičky, kožený peněženky a jiný serepetičky. Zase fotíme.

Trh se mění z turistického na lokální pod širým nebem.

Dáváme si džus z granátových jablek a míříme do střešní restaurace na čaj.

Další trasu pochodu po památkách si zkusíme dát v časovém limitu 1 hodina. Cestou nutně musíme koupit smrsťovací fólii. Pokud se Hanka nesmrštì, tak zůstane v Marrákeši i se svými nákupy. Chceme si prohlídnout Bahia palác. 

Už jsme u zdi zahrady a hledáme vstup. Zase nás oslovuje Maročan, asi 20 letý a říká nám, že teď tam nemůžeme, že až v 16 hod, protože teď se modlí. A ať jdeme tady vlevo na židovský trh, že je jen jednou v týdnu. Jde před námi, ukazuje nám cestu úzkými uličkami, prý není guide a nechce peníze, prý studuje historii a je hrdý na marockou kulturu. Opouští nás před bylinkářstvím možnà svého kamaráda. Nevíme, jestli byla pravda, co povídal, ale rozhodně sem bychom se nepodívaly a nemusíme nic koupit, no buy. Vymotáváme se z uliček, kupujeme předražený smažený závitek za 40 Mad za kus (chlapík vidí, že ho chceme a nám se nechce smlouvat) a řadíme se do fronty na vstupenky. Už jsme u zdi zahrady a hledáme vstup.

Palác je rozlehlý, má několik nádvoří a řadu místností zdobených mozaikami, řezbami a štuky.

Je tu dost lidí, ale i přesto je tu klid proti rušné ulici a hlavně je to fakt krása.

Další plán je koupit domů oříškové suky, co už víme kde byly minule, a nikde jinde jsme je neviděly. Chlapík stojí trošku na jiném místě (asi kvůli stínu) a ukazuje nám, které jsou za 30, a které za 40 Mad. Ustálíme se na počtu 8 ks, což vychází asi na 300. Chlapík je ochotný dát nám je za 250, tak jsme spokojený, ale jaksi nemáme peníze. Pobavím chlapíka i jeho kámoše posedávající okolo vozíku dotazem na možnost platit kreditkou. Smějeme se tomu všichni. Nakonec Hanka platí dolarama, které tady doposud nikdo nechtěl. Chlapík nemá nazp

átek a tak odcházíme s devíti suky a jsme všichni spokojený. Míříme do Café Clock doporučené Zažít Marokem. Dáváme si na střeše Camel burger a nealko mochito, dle doporučení z recenzí a rezervujeme si stolek dole na koncert.

Po 18 hodině se schází na place u jednoho stolečku 5 různě starých a různě zahalených žen. Převlíknou se do žlutých kaftanů, sundají si šátky, vyndají bubínky z nákupních tašek a začnou produkovat neuvěřitelně hlasitou hudbu.

Nevíme, jak dlouho to vydržíme, ale začíná se scházet publikum. Převážně ženy a jsou neuvěřitelně krásně upravené. Očividně společenská událost. Publikum tleská do rytmu i mimo rytmus a začíná jaksi ožívat. Po pár minutách se na parketu objevuje první odvážná žena a přidávají se k ní další.

Neuvěřitelně si to užívají a my s nimi. Je sympatický vědět, že taky žijou. Celý týden jsme je viděly jen s košťaty v ruce, dětmi na zádech, nebo u plotny. Scházejí se tady každou sobotu večer a roztančily i obsluhu baru. 

Posunuli nám let o hodinu, tak si musíme ještě někde vytisknout boardingpasy. Zdá se,  že máme problém. Aplikace EasyJet se tváří nepřátelsky a nechce nás pustit do "checkinu". Už jsme našli i stánek, kde by nám to pan vytiskl, ale nemáme co tisknout. Zachrání nás "přítel na telefonu" Marek, který se dostane k letenkám z domova a pošle mi je mailem. To už ale zase nemáme toho pána k tisku. Hledáme dál. Rušné ulici s miliardou lidí před náměstím El Fna bychom se ràdy vyhly, ale je tu jakýsi hotel, jehož recepční je nápomocný a letenky nám vytiskne (z cestovatelských recenzí vidíme, že je to v Maroku nutnost).

Ještě si chceme naposledy chvili užít toho mumraje na náměstí. Je to "jinosvět".
Riad Lalla Khity má nejen krásné společné prostory, ale i pokoj.

Dáváme si čaj na střeše a jdeme se "smršťovat" a spát.