10. 3. pátek: Marrákeš

Marrákeš nás na letišti přivítal hodinovou frontou na vstupní kontrolu. Připravený vyplněný formulář nic nezrychlil a úředníci  v kukaních byli opravdoví šneci. Hned za turniketem nám slečna vnutila SIM kartu za 30 euro s 30 giga dat, kterou nemohu vypotřebovat ani za půl roku. Letištní hala nás vyplivla do krásného letního dne. Autobus linky 19 stál tam, kde měl podle domácí přípravy stát, jen nevyjel podle jízdního řádu, ale až se slečně řidičce zachtělo. Jízdenka za 30 MAd platí i na cestu zpět, tak si musím pamatovat, kam jsem ji dala. Vystoupit na Jáma El Fna není těžké, protože po levé straně vozovky je už zdálky vidět mešita Kutubija. Je pátek tzn. pro muslimy svátek, tak by měly ženy doma vařit slavnostní kuskus a muži se dopoledne povalovat v hammamu, aby ve 13 hod byli připraveni k velké modlitbě. Na Náměstí El Fna opravdu není moc lidí. Mapa nás vede uličkami a tržištěm k hostelu Be Nomád, kde si potřebujeme především odložit batužky, dlouhé kalhoty a péřovou bundu. Na terase si měníme oblečení, vypijeme nabídnutý mátový čaj s cukrovím a vracíme se na náměstí. 

U mešity se Hanka nechává zlákat hromadou cetek na koberci s nápisem vše za 5, a hned v zápětí poruší pravidlo číslo 1 a zeptá se na cenu drahokamů pro svou holčičku. Je jasné, že už koupit musí. Tak vyjednává. Drahokamy jsou dva, přívěsky čtyři a mladý prodavač si s úsměvem bere stovku. A my jsme vlastně taky spokojený.

Na Náměstí si dáváme v restauraci Toubkal Royal a vegetable kuskus a dva džusy celkem za 116 Mad. 

U pošty vybíráme z bankomatu 2000 MAD a jdeme pěšky prozkoumat reálné ceny do Ensemble artisinal, centra řemesel, je sice trochu dražšî, ale nesmlouvá se a je tu klid. Je to opravdové pokocháníčko. Obdivujeme perletí vykládané truhličky a tácy za pár korun a už mám málem koupený tajin pro syna, když mi prodávající babička řekne, že není na vaření, ale jen jako dekorace. 

Pár kroků odtud sedáme do busu L 1, který by nás měl dovézt do Jardin Majjorele. Trasu sleduju na mapě a zdá se, že domácí příprava selhává a tak rychlým dotazem na místní studentky ověřujeme situaci a opouštíme autobus s myšlenkou, že to dojdeme. Je nám vedro a tak berem taxi za 50 bez smlouvání a za chvilenku stojíme u slušně fronty před vstupem do zahrady. Strážníci organizují frontu, pokladna je zavřená a strážník nám říká, že vstupenky jsou na internetu na dnes už vyprodané. Nevzdáváme se, protože chceme dovnitř. Internet nefunguje. Stránka je nedostupná. Prokliknu se přes google maps, vypadá to, že vstupenky jsou, ale nejde přejít k platbě. Stojíme ve frontě na 16.30 s nadějí, že to půjde. Přistupuje k nám strážník zahrady a chce vidět vstupenku. Pochopí situaci a 15 minut nám pomáhá dostat se ke vstupence. A huraaa. Projdeme bránou do OAZY, kde řvou ptáci. Tak krásnou zahradu jsem ještě neviděla.

Začínáme cítit únavu, dáváme si džus a Hanka citronový dort. Návrat do ruchu velkoměsta je horší, než jsme čekali. Na zastávce nás míjí jeden autobus za druhým s náznakem, že je full. Po 40 minutách to vzdáváme a vyhlížíme taxi. Hodně taxíku je úplně plných. Upovídaný taxikář nás zavezl do berberské čtvrti trochu proti naší vůli. Něžně nás natlačil do bylinkářství svého známého, ale prý že nemusíme nic koupit. Odcházíme každá s arganovým olejem a fotkou sympatického majitele. 

Brouzdáme uličkami s miliardou miniobchůdků směrem k náměstí, kupujeme pomerančový džus, turecké medy plně oříšků a víme, že se sem musíme ještě vrátit.

Z Jamy El Fny se stalo lidské mraveniště. Chceme vidět náměstí zalité zapadejicim sluncem z Balkony café a tak si kupujeme povinné aspoň vodu a tlačíme se mezi ostatními pozorovateli.

Jakmile vstoupíme mezi očíslované stánky s jídlem a necháme se zlákat k návštěvě stánku v 100. Personál tleská a zpívá, dává nám k výběru msíčka na gril, zeleninu a mátový čaj. Platíme sice 400, ale je to tak fajn, že to můžeme každýmu doporučit.

Na náměstí jsou davy lidí a poměrně hlučno a nám se dostavuje únava.