13. 3. pondělí: Merzouga - Agdz

Před východem slunce se šplháme na dunu, abychom nic nepropásly. Fotíme, abychom mohly mazat.

Snídaně se zdá skromná, ale přinesou ještě tajin s vejci na rajčatech, takže jsme plný. V 8.45 pro nás přijizdí vozidlo 4x4 a řidič se představí česky s marockým přízvukem: "Ja síííený řidič",...a má pravdu, jede jako šílenec z duny na dunu, krosí zatáčky, 3x se málem převrátíme, písek lítá okolo okýnek, kvičíme, z rádia se line arabský popík, šílenec a jeho dva kolegové mají očividně radost. Je to skvělý, bohužel jsme už za 20 minut zpět v Merzouga. Platíme za skvělé ubytování s večeří, snídaní a velbloudy 140 euro a nic z toho nechceme nikdy zapomenout.
Cestu máme vymyšlenou směrem na Zagora a je opravdu moc hezká.

Sice vesnic a městeček k pozorování není mnoho a ani nejsou pěkná, ale zvlněná krajina to vynahrazuje. 

Hanka někde poztrácela powerbanku i s kabelem a její mobil má životnost cca půl dne. Můj kabel je jí na nic a tak po chvilkové úvaze má Hanka plán koupit nový kabel. V prvním městečku nacházíme obchod s požadovaným zbožím a francouzsky mluvícím Maročanem. Kabel prý nemá, ale prý ho za 5 minut přiveze jeho kolega. Čekáme. Po chvíli se zdá Maročanovi chvíle příliš dlouhá a tak Hance bere mobil z ruky a odjíždí s ním na kole do útrob městečka. Čekáme. Věříme. Prý se vrátí. Chlapec je zpět i s mobilem i kabelem. 

Cestou posloucháme sloupky Marka Ebena a tak se stane, že jsme náhle jaksi mimo cestu, někde v horách směrem na Todru. Máme hlad a je nutný se vrátit cca 20 minut jízdy.

V první vesnici bereme první kavárnu stečí. Prostor s malou vitrínou a plastovými židličkami a tenkou zahalenou holčičkou nevypadá moc nadějně. Holčička nevěří svým očím, že si sedáme a začne intenzivně pobíhat okolo domu a volat otce. Čekáme, co se stane a přemýšlíme, co by se zde dalo sníst. Sladké oplatky nás nelákají, ale někde nahoře za půltíkem vidíme plato s vejci a tak už víme, že pokud se pan domácí dostaví, o co ho požádáme. Vše klapne, za smažená vejce, chléb a čaj platíme 20 Mad a vracíme se zpět na trasu.

Do místa, kde má být Masion d hotel "J" přijíždíme před 16 hod. V recenzích psali, že ubytování se špatně hledá, takže když mě navigace vede po kamenité úzké necestě, tak se ničemu nedivím. Když to už dál nejde, mává na nás 10 letý kluk na kole a nabízí nám anglicky pomoc. Otáčíme vozidlo a jedeme krokem za ním. Klukovi se zdá, že nejedeme dost svižně a tak odhazuje kolo a ptá se, jestli si může sednout k nám. Naviguje nás krkolomnými uličkami polorozbořenou vesnicí na hliněný plácek a tady prý máme nechat auto.

Bereme batohy a následujeme kluka v naději, že nás tímhle zbořeništěm opravdu vede k našim postýlkám. A jo, stojíme už před dveřmi a kluk klepe na klepadlo. Dáváme mu 20 Mad a kluk nás prosí, jestli nemáme papírovou bankovku, že se mu mince vysypou z kapsy. Přichází vysoký černý majitel, mluví krásně anglicky a zorganizuje nám zbytek dne včetně objednávky jídla v místní restauraci.

Jdeme se samy projít po palmovém háji, rozděleném hliněnými zídkami na menší zahrady a snažíme se pochopit, proč tu pěstují ten plevel.

V 17 hod jsme zpátky a už na nás čeká guide, aby nás provedl kasbachem. Nemluví moc dobře anglicky, což není ideální, ale jsme rádi, že ho máme. Do trosek kasbachu Tamnouglad bychom si samy netroufly a to by byla věčná škoda.

Sem tam je část zrekonstruovaná a ukrývá krásné bydlení v tradičním duchu. V srdci kasby se dá i ubytovat, a tak v objektu z 16.

století náhle potkáváme rumunské turisty s kuframa...vypadají dost překvapeně.

Před večeří ještě jedeme na kopec s výhledem na krajinu a vracíme se na parkoviště k restauraci. Večeříme jen my dvě (jediní hosté) salát, skvostný tajin s kuřetem s kořením, citronem a olivami a jako dezert jogurt s banánem a nakrájený pomeranč se skořicí. Božská hudba. Přichází pro nás majitel ubytování, páč bez něj bychom domů netrefily. Na cestu nám svítí mobilem a cikády řvou. 

Tohle je zde stavební materiál🙈