17. 3. pátek: Chewchauoen - Fes

Budík nám zvoní 6.50 a za 10 minut stoupáme po schodech modrými uličkami k hradbám Mediny. Chevchauoen leží na úpatí hor. Konečně nějaký pohyb!

Pěšinka nám nabízí mnoho krásných výhledů na město, ale my víme, že zalité ranním sluníčkem budou ještě hezčí. 

Cíl našeho časného výšlapu je Španělská mešita. Máme štěstí, vidíme zde Maročana natěrače v akci.

Jeho práci "obdivujeme" po celou dobu výletu a nemůžeme uvěřit ani tomu, že mu to projde, ani tomu, že mu to prostě není blbý. Oni přetřou, co vidí. Takže obdivované a fotogenické modré schody v uličkách stoprocentně vznikly omylem při opakovaném natírání domečků na modro. Někde jsou modré i kmeny stromů. Ještěže natírat listí by bylo pracné.

Na snídani se vracíme přes modrobílý hřbitůvek. Respektive svah posetý nahodile betonovými hroby.

Snídáme na terase placky s tvarohem a pomerančovou marmeládou, smažená vajíčka s olivami a čaj. Je toho tolik, že se to ani na stolek nemůže vejít.
Chevchauen je nevelké městečko. 

Včera večer jsem si vyhlídla lampičku, kterou nutně potřebuju. Dle pravidel vyjednávání jsem si nastavila svou vnitřní cenu a zeptala se "huliče marihuany" (pěstuje se v lokalitě) na cenu. On 1000 a já 200, předem prohraný boj. Odcházíme s nepořízenou, prodavač nic nenamítá, nehází po nás ani nadávky ani kamení. Lampička hold nebude. Brouzdáme se uličkami a srovnáváme ranní "nahou" krásu s přeplácaností vystaveného zboží během dne.

Kolik toho asi mohou prodat? Někteří podnikavci mají na kraji uličky cedulku 2 MAD za foto s dekorací.

Zase obchod s lampičkami a zase "ona". Jdu znovu do boje. Prodavač chce 700, moje ochota se posunula na 300, ale to je opravdu, opravdu strop, víc nedám. Na 600 jsme hned, na 500 za chvíli, a pak už je jasné, že se nedohodneme. Chválíme lampu, chápeme, že jde o ruční práci, ale je prostě drahá "for me". Na verpánku v rohu místnosti sedí dědula, který prý lampu vyrobil, ukazuje, že materiál je drahý. S omluvou se soukáme ven. Prodavač říká 350, že chce prodat. Odmítám a odcházíme. Prodavač je na 320, já uvnitř zaváhám, ale jsem zaseknutá na 300 a už jsme na ulici. Dvacka je fakt málo, skoro nic. Nejsem blbá? Za mnou se ozývá "madam" a prodavač na nás kyne, že nám ji dá za 300. Je tohle možný? Mám velkou radost z lampy a trochu hořký pocit, že jsem taková svině a odírám tady dědulu, co lampu vyráběl x hodin.

Na střeše kavárny si tradičně dáváme pomerančový džus. Kupujeme mandlovou pastu, což jsou pomleté mandle s medem a arganovým olejem. Mlýnek, z kterého pasta teče, je vystavený před obchodem a vypadá to lákavě. Mně to moc nejede, ale Hanka si kelímek kupuje. Prodavač má ceny zboží napsané na cedulkách a my si opakovaně říkáme, že prodá víc zboží, za lepší peníze než ten, u kterého se musíte na cenu zeptat a pak smlouvat. Myslím, že na to postupem přejdou, a my turisté budeme mít o zážitek méně. 

Blíží se 15. hodina a čas našeho odjezdu.

Vyzvedáváme batohy v ubytku a jdeme na nádraží. Máme ještě trochu času,  objednávàme si čaj. Autobus je zde, čaj nikoli. Chci zrušit objednávku, ale dostávám dva horké čaje do kelímku. Při hledání čísla našeho sedadla mi jeden horký kelímek výlítne z ruky a jeho celý obsah včetně máty je na cizím místě. Naštěstí autobus není plný, nemusím 4 hodiny sedět v mokru.
Autobus má půlhodinovou přestávku. Na zastávce je stánek s masem. Po vzoru místních si u stánku kupujeme hromádku mletého hovězího a neseme si ji o kousek vedle do jiného stánku,  kde jiný Maročan udržuje rozpálený gril. Bere si od nás maso. Uválí 8 malých šišek, nasází je do drátěného čehosi, zasype cibulí a za 10 minut a 40 Mad máme večeři.

Ve Fes jsme 19.30 a jdeme pěšky 30 minut rušnou a nevzhlednou čtvrtí. Kupujeme jahody k bublinkám, které si chceme dát v hotelu, a banány a dorty na zítra do vlaku. Hotel je ošuntělý, stejně jako recepční. Naši rezervaci nemůže najít, šampaňské ani víno nemá, kartou se platit nedá, 400 Mad si strká do kapsy a podává nám klíče. Pokoj je fakt "jetej", ale je kousek od nádraží.