16. 3. čtvrtek: Fes - Chevchauoen

Probouzíme se před 8. hodinou. V celým riadu je ticho jako v hrobě. Není divu, ještě po půlnoci hrála hudba a hosté chodili nahoru a dolů mezi střešní terasou a spodní halou. A když šli na záchod, nakukovali nám do otevřených dveří pokoje.
Rozhodneme se tady zanechat batohy a posnìdat v Medině datle plněné vlašskými ořechy.

a bábovku s mátovým čajem.

Cíl dnešního dopoledne je vylézt na kopec se zříceninou a hřbitovem. Zdá se, že navigace funguje perfektně. Jak známo, zdání klame, a tak se ztrácíme v uličkách jako každý správný turista.

V průvodcích a různých cestopisech se dočteš, jak je Maročan otravný a orientovaný na zisk. Za mě to není pravda. Po několikáté nám místní nezištně radí kudy nejít a kudy jít. Nechají nás prohlídnout si zboží, netlačí nás do nákupu: "Look. No buy. No problém". 

S dopomocí jsme tedy z Mediny venku. Vedeme rozhovor o pohřbívání v různých kulturách a stoupáme do kopce.

Nahoře nás oslovuje starší Berber, mluví dobře anglicky a tak se ho vyptáváme na tradice. Výhled na Fes a okolí je fakt pěkný. Vracíme se do centra z druhé strany, přes lokální tržiště.

Za bránou Bab Bouljdou si dáváme kafe na střešní terase. Do odjezdu na autobus nám už zbývají jen dvě hodinky. Obědváme u stánku s "vkusným" posezením kuřecí špíz s koriandrem a z mletého masa za 50 Mad.

I já se nakonec nechám zlákat k zakoupení bižu cetek za 15 Mad za kus: náramku a náušnic pro Josefínku.

Cestou do riadu kupujeme džus, vyzvedneme batohy a bereme taxi na nádraží. Taxikář má taxametr a tak to oproti očekávání nestojí 50, ale jen 15 Mad.

Autobus má jednu 20 minutovou zastávku na kafíčko a na záchod. V 19.30 jsme na místě, odmítáme taxíky, abychom se trochu prošly a míříme do Restoran Chuorafa a na střeše si dáváme tajin se sušenými švestkami a já s kozou a Hanka s kuřetem. Za mě nej jídlo, i když citonovoolivový mu "šlape na přezky". 

Šmoulí uličky nás dovedou do Casa la Hida. Kouknem ze střechy na Španělskou mešitu, kam jdem ráno před snídaní a jdem spát.